Jak známo, začátkem léta 1988 se tábor socialistických států v evropě počal mohutně otřásat v základech. Zdálo se, že obyvatelstvu v těchto zemích konečně došla trpělivost se stylem života, jak ho po čtyřicet let diktovaly komunistické strany ovládané Moskvou.

Z daleké Ameriky jsme pozorovali v úžasu tento vývoj na televizi i v radiu, jak se totalitní režimy v Polsku, Německu a Maďarsku začaly hroutit. Sledovali jsme i reportáže z ulic Moskvy, kdy občané při diskuzích začali používat neobvyklé výrazy jako demokracie a svoboda.

Ilustrace z filmu | Ostře sledované vlaky

Bratři z východu

Pro nás, bývalé občany socialistického ráje, to byly velice vzrušující dny. Jen nás mrzelo, že komunistické vedení v Praze si dávalo na čas. Jistě to nebylo pro soudruhy snadné rozhodování. Když si ověřili, že tentokrát s pomocí od bratrů z Východu nelze počítat, začali horečně vymýšlet, jak předat žezlo, ale zachránit krky a koryta. Nakonec s příslovečnou českou vynalézavostí našli cestu, jak provést něco, co později svět obdivoval jako Sametovou revoluci.- Přechod z policejní totality do demokracie, politický převrat bez prolití kapky krve.

To ale předbíhám. Vraťme se do roku 1988, kdy pod vlivem těchto událostí, plni nadšení a optimismu, jsme vážně začali uvažovat o návštěvě domova, který jsme před dvaceti pěti léty opustili. Byla by to možná poslední příležitost se setkat se se stárnoucími rodiči a ostatní rodinou. I když naše absurdní rozsudky pro opuštění republiky stále platily, rozhodli jsme se , že podstoupíme toto riziko. Nicméně z opatrnosti jsme se s manželkou dohodli, že jenom jeden z nás pojede, aby ten druhý mohl v případě potřeby nějak intervenovat u zdejších úřadů. Los padl na mne, a tak jsem začal s přípravami.

Cesta domů, do komunistického ráje

V té době od nás z Arizony žádné přímé spojení do Prahy neexistovalo. Nejvýhodnější byl let do Mnichova a zbytek cesty vlakem. Protože jsem si nostalgii vlakového cestování chtěl vychutnat, rozhodl jsem se vlastně pro jízdu oklikou, a to přes Vídeň, kde jsem hodlal navštívit bratrance s rodinou. A tak po obdržení viza a letenky jsem se začal vážně připravovat. Uvědomoval jsem si, že budu muset být cestou soběstačný, a proto jsem musel vymyslet způsob, jak všechna plánovaná zavazadla cestou sám zvládnu. Zaopatřil jsem si malý skládací vozíček, na který jsem plánoval většinu mých kufrů navršit. Aby mně zbyla alespoň jedna volná ruka, brašnu s videokamerou, foťákem, malým magnetofonem a s doklady jsem plánoval mít zavěšenou na prsou. Toto seskupení „živého vánočního stromku” jsem trénoval a s výsledkem jsem byl docela spokojen.

Když nadešel den odletu, na letšti jsem se větších kufrů zbavil, a protože v té době aerolinie bývaly mnohem víc benevolentní k váze a velikosti zavazadel, ani jsem nic nepřiplácel.

Dlouhý let proběhl hladce, bez zvláštních příhod a po přistání v Mnichově jsem si ověřil, že můj systém s vozíkem pracuje, a zavazadla úspěšně vyvezl k autobusu označeném do centra a současně k Hauptbahnhoff. Zde jsem ale vyrozuměl, že příští přímá spoj na Vídeň pojede až příští den. Představa takto ztraceného času hned počátkem dovolené se mně nezamlouvala. Všiml si toho ochotný nádražák, a z jeho němčiny jsem kupodivu pochopil doporučení, abych se ještě teď odpoledne nalodil na lokální vlak do Salzburgu, kde kolem druhé hodiny ranní mohu chytit rychlík z Itálie a pokračovat na Vídeň. Zdálo se mně to vtipné řešení, které mně dá navíc možnost si na lokálce odpočinout. Teoreticky to byl správný plán, ale jak známo, v praksi se plány často mění. S čím jsem nepočítal, bylo, že v Salzburgu náš vlak přijel na úplně postranní kolej na okraji nádraží, kde chyběly betonové „perony”. Museli jsme vystupovat do kolejiště plného navršeného hrubého štěrku a dál putovat ke vzdálenému podchodu. S takovou situací jsem nepočítal a přeplněný vozíček odmítal poslušnost, až se částečně rozpadl.

Přes Vídeň do Prahy

Došlo to tak daleko, že jsem musel svůj náklad rozdělit a na několikrát zavazadla odtahat ke schodům do podchodu. Když jsem konečně nalezl za teplé letní noci patřičné nástupiště k rychlíku, byl jsem dokonale vyčerpán. Informace od mnichovského železničáře se ukázaly ale správné a očekávaný noční expres z Italie se konečně kolem třetí hodiny ranní v Salzburgu objevil a mně se zdařilo do tohoto značně obsazeného vlaku se vším vtěsnat. Za pár hodin poté jsme dorazili do Vídně, kde náš vůz zůstal stát dost daleko od budovy nádraží. Pozoroval jsem z okna jak se cestující spěšně vyhrnuli a zmocnili se připravených zavazadlových vozíků a odjížděli s nimi po dlouhém nástupišti k nádraží. Protože jsem byl se svým nákladem příliš pomalý, když jsem konečně vystoupil, samozřejmě na mně nic nezbylo.

Poněkud skleslý jsem tam stál a přemýšlel jak tuto novou situaci vyřeším, když tu náhle jsem zpozoroval přicházet od budovy k našemu vlaku, který tam stále ještě stál, nové cestující zřejmě připravené nastoupit na cestu opačným směrem. Co bylo pro mě ale nejdůležitější, byla skutečnost, že současně přiváželi se svými zavazadly ty stejné vozíky zpět! A to bylo moje vysvobození. S velkou úlevou jsem se jednoho rychle chopil, naložil a uklidněný odjel do nádražní budovy. To bylo již kolem šesté ráno.

Uvědomil jsem si, že jsem byl na cestě již dobrých dvacet hodin a začala se mě zmocňovat silná únava. Proto jsem uvítal, že stánky v hale s občerstvením byly již otevřené. S velkou chutí jsem se posilnil dobrým párkem s rohlíkem. Když jsem to spláchl ještě lepším pivem, cítil jsem se značně lépe. Vídeň mě tedy vítala přátelsky. Přišel mně na mysl ten výraz „Gemütlichkeit”. Teď již není důvod ke spěchu. Naopak, je příliš brzo, abych kontaktoval příbuzné. Uvědomil jsem si, že musím nějak ubít trochu času, a počal se projíždět po interiéru nádraží. Během toho jsem lehce zvládl další sklenku piva a po chvíli i kávu proti únavě.

Samozřejmě, že po všech těch tekutinách dochází k tomu, že musím vyhledat toalety.

Normálně žádný problém, ale ukázalo se, že s naloženým nádražním vozíkem to jednoduché, nebude. Neprojedu totiž dveřmi z chodby! Na dlouhé rozmýšlení nebyl ani čas, a tak nervózně opouštím všechny své cennosti přede dvermi, v místě, kde neustále prochází desitky lidí. Přiznám se, že se mně značně ulevilo když po návratu k vozíku jsem se se vším v pořádku shledal. Čas mezitím poskočil, nalezl jsem stanoviště taxíků a nechal se odvést k příbuzným. Bratranec sice již odešel do práce, ale jeho žena se mě laskavě ujala. Když viděla můj utrmácený stav, doporučila, abych si odpočinul. Bez protestu jsem poslechl a probudil se až někdy pozdě odpoledne. Dlouho jsme potom všichni seděli a vyprávěli si, co se vše událo od doby, co jsme se neviděli.

{snippet 100}

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments