Dne 18. července 1968 byl odeslán takzvaný dopis 99 pragováků, který šedesát zaměstnanců tohoto pražského podniku sepsalo ve dnech 15. až 17. července téhož roku. Dopis posloužil jako jeden z argumentů, jimiž později Sovětský svaz ospravedlňoval srpnovou vojenskou invazi do Československa. Vzpomínka na dopis je stále živá, mimo jiné proto, že je často používán v politických diskusích k nařčení oponentů, že jejich konání „připomíná 99 pragováků“.

Úderníci zvou Sověty na likvidaci kontrarevoluce

„Ve vážné situaci, kterou v současném obrodném procesu v naší zemi a naší straně prožíváme, máme oči upřeny na vás. Každodenně sledujeme zprávy vašeho tisku a rozhlasu. Známe vaše znepokojení, v tom jsme si za jedno… Je nám známo, jak úzkostlivě sledujete všechny události kolem obrodného procesu u nás, a my vám to nemáme za zlé. I my trneme obavami o budoucnost naší vlasti… Věřte nám, že to nejsme my, kteří rozpoutali kampaň proti vojenskému cvičení, na urychlený odsun vašich vojsk a vojsk spojenců z naší země. Věřte, že nám je hanba a stydíme se do hloubi našich duší za ty lidi, kteří licoměrně jedním koutkem úst se vydávají za přátele SSSR, jeho lidu a druhým koutkem štvou a volají po okamžitém odchodu vojsk…“

I tato slova stojí v dopise, datovaném 18. července 1968, podepsaném „členy strany, nestraníky, členy LM, mládežníky z vysočanské Pragovky a jejich rodinnými příslušníky“ a adresovaném „drahým soudruhům – našim sovětským přátelům“.

Sovětská okupační vojska narážela na odpor v celém Československu, ale jen ve Zlíně se za odpor zatýkalo a předvádělo k výslechům. Dobový snímek z tehdejšího Gottwaldova.

Dopis sepsalo a podepsalo (údajně z podnětu místního velitele Lidových milicí) šedesát zaměstnanců pražského automobilového závodu Praga (tehdy Automobilových závodů Klementa Gottwalda) během celozávodní dovolené. Na konečné číslo 99 signatářů se autoři dopisu dostali díky tomu, že k němu připojili i podpisy 33 svých příbuzných. Dopis pak odevzdali na sovětském velvyslanectví a 30. července 1968 ho otiskla na titulní straně moskevská Pravda.

Právě v té době probíhalo v Čierné nad Tisou další jednání mezi československými a sovětskými představiteli, které se konalo od 29. července do 2. srpna a mělo přispět k uklidnění napjatých vztahů, vyhrocených československým demokratizačním procesem, zvaným Pražské jaro.

Sovětská strana, reprezentovaná tehdejším generálním tajemníkem prezidia Nejvyššího sovětu komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) Leonidem Iljičem Brežněvem, na jednání zdůrazňovala oběti, které přinesli její vojáci při osvobozování Československa v roce 1945, a jednoznačně deklarovala, že nepustí Československo z oblasti svého vlivu a nevydá jej Severoatlantické alianci ani československé pravici. Československá delegace, kterou vedl tehdejší první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, se hájila, že demokratizační proces neznamená ústup Československa ze socialistického společenství.

Jednání vyústilo v ústupky československé strany, jež se rozhodla vyhovět některým sovětským požadavkům: konkrétně šlo o znovuzavedení cenzury, zrušené 26. června 1968, o zastavení nekomunistických politických organizací jako KAN (Klub angažovaných nestraníků) a K231 (Klub bývalých politických vězňů) a o ukončení činnosti přípravného výboru pro založení Československé sociální demokracie. Ani to ale sovětskou stranu plně neuspokojilo, hlavně proto, že zavedená opatření nezastavila v Československu obrodný proces.

Dopis 99 pragováků, což byla v podstatě soukromá iniciativa několika desítek stalinistů, tak začal poměrně rychle žít svým vlastním životem.

Atmosféra strachu i obav z vězení

Jakkoli ho podepsala jen menšina osazenstva jednoho dělnického podniku a zbylých 4500 zaměstnanců závodu tento čin po návratu z dovolené odsoudilo, sovětské politbyro ho začalo označovat za autentický a reprezentantivní hlas české dělnické třídy, která prý varuje před nástupem kontrarevolučních a pravicových sil v Československu.

SOUVISLOSTI  Estébáci hrozili, že mi vezmou dceru. I tak jsem jim nic nepodepsala

Československé sdělovací prostředky i veřejnost naopak začaly zmíněný dopis po jeho zveřejnění v sovětské Pravdě ostře kritizovat. Za nevhodný ho označilo i předsednictvo městského výboru KSČ v Praze. To sice varovalo, že „politická neprozíravost pisatelů nemůže být důvodem k jejich perzekuci v zaměstnání ani ve společnosti“ (zejména po invazi signatáři dopisu veřejnému opovržení a různým slovním útokům opravdu čelili), ale přesto ho odsoudilo jako jednostranný. Dopis podle výboru neodpovídal vývoji ani politické situaci ve straně ani v zemi.

Na kritiku dopisu reagoval opět Brežněv. Nejdřív si na ni 9. srpna postěžoval v telefonickém rozhovoru Dubčekovi a o týden později inicioval sepsání oficiálního protestního dopisu, který ústřední výbor KSSS poslal 17. srpna předsednictvu ÚV KSČ.

Na schůzce představitelů pěti zemí Varšavské smlouvy (takzvané varšavské pětky, tedy SSSR, NDR, Polska, Maďarska a Bulharska) dne 18. srpna v Moskvě Brežněv mluvil o „neuvěřitelném případu, jakým je pronásledování dělníků v závodu Auto-Praga, vyloučení mnohých z nich z odborů, a dokonce propuštění ze závodu kvůli tomu, že podepsali známý dopis, uveřejněný v našich novinách Pravda. Je třeba přitom podotknout, že iniciátorem činu je Císař, známý antileninista, antimarxista. Právě on byl v té době v závodě“.

Brežněvova poznámka se týkala shromáždění zaměstnanců vysočanského závodu Praga ze dne 5. srpna 1968, kde tehdejší tajemník ÚV KSČ a člen sekretariátu ÚV KSČ Čestmír Císař referoval o jednáních v Čierné nad Tisou a v Bratislavě. Shromáždění označilo „dopis 99“ za nevhodný. „Dvě členky ZV ROH, které dopis podepsaly, se vzdaly funkcí a se dvěma pracovníky byl na jejich žádost rozvázán pracovní poměr,“ napsal server Totalita, který shromažďuje historické dokumenty z doby totalitního režimu.

Sovětský tisk začal tvrdit, že kontrarevoluce v Československu má podporu nejvyšších státních činitelů a likvidace socialismu zde nastává za podpory komunistické strany, přičemž jako jeden z argumentů uváděl i snahu zpochybnit pragovácký dopis.

SOUVISLOSTI  Vysoké teploty omezují provoz parních lokomotiv. Historické stroje nahrazují naftové

Dopis 99 pragováků se tak stal spolu s dalším, tentokrát už otevřeně „zvacím“ listem ze začátku srpna, podepsaným pěticí čelních komunistických funkcionářů ve složení Vasil Biľak, Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka, jedním z hlavních argumentů, jimiž sovětské politbyro později zdůvodnilo vojenskou invazi pěti států Varšavské smlouvy do Československa.

Vzpomínky na osudný dopis stále žijí

Signatáři Dopisu 99 pragováků byli sice po potlačení demokratizačního procesu a takzvané normalizaci na začátku 70. let po nějakou dobu oslavováni státní propagandou jako hrdinové, ale od 80. let vzpomínka na ně spíš bledla, mimo jiné proto, že tehdejšímu režimu nepřipadalo příliš taktické se k tomuto aktu otevřeně hlásit. V Pragovce se sice objevila bronzová plaketa, která signatáře dopisu oslavovala, ale nijak výrazně připomínáni nebyli.

Zmíněná plaketa však do dějin i přesto ještě jednou razantně promluvila, byť úplně jinak, než její iniciátoři a tvůrci pravděpodobně zamýšleli. Stalo se to v době listopadových událostí roku 1989, kdy se začala komunistická diktatura v Československu hroutit. Bezprostředním spouštěčem revoluce se staly události z pátku 17. listopadu, kdy komunistické bezpečnostní složky uzavřely a zmlátily na pražské Národní třídě stovky protestujících vysokoškolských studentů. Ještě o víkendu vstoupily pražské vysoké školy do stávky (jako první to udělala už v sobotu pražská DAMU) a od pondělí pak začaly probíhat v odpoledních a večerních hodinách na Václavském náměstí velké protestní manifestace, jichž se účastnily tentokrát už desítky tisíc demonstrantů.

Na jedné z těchto demonstrací, konkrétně na té, jež se konala v pátek 24. listopadu, vystoupil i dělník z Pragovky. Pronesl jen krátký projev o několika větách, který však zakončil výrazným zvoláním: „A tu bronzovou plaketu 99 podpisů z Pragovky strhneme z naší fabriky při pondělní generální stávce!“

„Celý svět exploduje. Bouchnu pěstí do stolu, všichni řveme, i laskavý pan profesor Palouš má ústa dokořán, Jirka Černý se v úžasu chytá za hlavu, Kamila Moučková se chraptivě směje, přestože tady v místnosti nám Stanislav Milota zakázal i šeptat – aby naše řeči nešly přes mikrofony rovnou na náměstí. Píšu si: Nejlepší věta manifestace,“ vzpomínal později na tento okamžik účastník tehdejších událostí, redaktor Mladého světa Michal Horáček ve své knize Jak pukaly ledy (Horáček, který spolu s hudebním skladatelem Michaelem Kocábem založil v roce 1989 iniciativu Most usilující o zprostředkování dialogu mezi tehdejší mocí a disidentskou opozicí, popisoval dění v pražském paláci Melantrich, v němž v té době sídlilo koordinační centrum Občanského fóra, hlavní hybné síly listopadové revoluce. Při poslední prezidentské volbě byl jedním z kandidátů, pozn. red.).

SOUVISLOSTI  Tentokrát není třeba spěchat. Pražská čekárna nese jméno sira Wintona

Nová doba a Institut Václava Klause

Dvouhodinové pondělní generální stávky, která proběhla 27. listopadu 1989 mezi 12. a 14. hodinou na celém území tehdejšího Československa, ve všech městech a obcích, ve většině továren, podniků a institucí, se pak podle průzkumu Ústavu pro výzkum veřejného mínění zúčastnilo asi 75 procent všech dospělých občanů.

Ani v současnosti není vzpomínka na dopis 99 pragováků mrtvá. Dnes ji ale používají zejména příznivci vládnoucí politické garnitury, a to nejčastěji v situaci, když se k této garnituře kriticky vyjádří nějaká veřejná iniciativa, popřípadě když žádá o splnění určitých požadavků. Právě tehdy často uslyší, že se „chová jako 99 pragováků“.

Když tak v roce 2012 podepsalo 300 veřejně známých lidí (například kardinál Miloslav Vlk, religionista Tomáš Halík nebo scenárista a herec Zdeněk Svěrák) petici „Nevylučujme se z Evropy“, která vyzývala premiéra Petra Nečase, aby se Česko přidalo k paktu EU o rozpočtové stabilitě, reagoval na to tehdejší hradní vicekancléř a pozdější vydavatel konspirátorského webu Protiproud Petr Hájek tvrzením, že podle jeho prvního dojmu šlo „o typickou pátou kolonu, která má v zájmu protivníka rozložit zemi zevnitř“.

„Pak jsem si uvědomil, že tak vážné to není, že se to spíše podobá Antichartě. Ostatně mnohá jména by tomu napovídala. A jejich pozdější výmluvy, že vlastně ani nevědí, co podepisovali, to by na to také sedělo… Nejvíce mi to svým duchem asi připomíná ´slavný´ dopis 99 pragováků z července 1968 do Sovětského svazu. Psali, že to takhle nejde dál, že Československo musí zůstat součástí socialistického tábora,“ prohlašoval tehdy Hájek.

Podobně zareagovala letos v únoru nezisková organizace Institut Václava Klause (Hájek byl mimochodem dřív Klausův blízký spolupracovník) na dopis křesťanských aktivistů, kteří v té době vyzvali papeže Františka, aby neprodlužoval mandát pražskému arcibiskupovi a českému primasovi Dominiku Dukovi. Křesťanští aktivisté vytýkali Dukovi příklon k nacionalismu a ke krajní pravici a také to, že se víc než církví zabývá mocí. Podle Institutu Václava Klause tím navázali „na nejhorší udavačskou tradici českých dějin, která v našich dějinách obvykle předznamenávala rozvrat, společenské tragédie a cizí nadvládu“.

„Sto českých laiků napsalo do Vatikánu papeži, aby neprodlužoval mandát pražskému arcibiskupovi Dominiku Dukovi. Mělo být těch signatářů o jednoho méně a podobnost s 99 pragováky z roku 1968 by byla dokonalá,“ napsal 13. února 2018 v tiskové zprávě Institut Václava Klause.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zadejte své jméno zde