Metro v Budapešti je hlavní a páteřní sítí celé budapešťské MHD. Má čtyři linky – M1, M2, M3 a M4, které jsou v běžném hovoru nazývány spíše svými barvami – žlutá, červená, modrá a zelená. Nejstarší linka – M1 – se nazývá Földalatti Vasút (podzemní dráha), ostatní linky nesou název metró.
Délka sítě je 39 km se 52 stanicemi. Denně metro přepraví 830 000 cestujících. Tři nejstarší linky se kříží v jedné stanici, Deák Ferenc tér. Od března 2014 je nově přestupní i stanice Keleti pályudvar (M2, M4) a Kálvin tér (M3, M4)
Nejstarší linka podzemní dráhy, obvykle nazývané Jubilejní, která však krátce po návštěvě císaře Františka Josefa I. byla pojmenována na nějakou dobu i po něm, pochází z konce 19. století. K vybudování podzemní dráhy v Budapešti vedl podobný důvod, jaký stál i u ostatních sítí podzemních drah v celém světě, a to přeplnění povrchové dopravy.
Andrássyho ulice, v 19. století jedna z nejdůležitějších tepen města spojující centrum Pešti s novou zástavbou, již byla přeplněná. Řešením tedy bylo vybudování dnes druhé nejstarší podzemní dráhy na světě (po londýnském metru), vedoucí přímo pod zmíněnou Andrássyho ulicí. Linku postavila Budapešťská železniční společnost, musela však splnit nejprve tu podmínku, že podzemní dráha bude do oslav tisíciletého osídlení země Maďary v roce 1896 již v provozu.
Výstavba probíhala ohromně rychlým tempem, otevření pro veřejnost se konalo pouze po 20 měsících stavby. Napomáhaly tomu dobré geologické podmínky a nízké založení celé trasy. Magistrát si ještě během stavby kladl další podmínky, například na ztvárnění jednotlivých stanic. Linka M1 má tak díky tomu obdivuhodnou secesní výzdobu. Stanice jsou obložené bílými a hnědými obkladačkami, litinové sloupy podpírající vozovku nad nástupišti jsou ukončené dekorativními hlavami. Výstupy ven na uliční úroveň byly zastřešené z litinové příhradoviny a do doby svého odstranění působily jako jeden z charakteristických prvků metra. Do provozu se nasadily dřevěné vozy, které měly původně sloužit jako tramvajové a dodatečně byly upraveny.
Kromě posledního povrchového úseku u stanice Széchenyi fürdő byla trasa vybudována hloubením; tj. celá vznikla jako jeden výkop v ulicích. Výška troleje nad temenem kolejnice je pouhých 2,30 m. V 70. letech byla rekonstruována, povrchový úsek byl zahlouben, stanice Állatkért byla zrušena a trasa byla prodloužena o jednu stanici (Mexikói út) k novému depu. Poté, co byly projekty oprášeny, byly též i mírně upraveny – na západním konci linky přibyly dvě nové povrchové stanice.
Též byla přidána i stanice Astoria, umístěná u stejnojmenného hotelu. Všechny stanice byly vyprojektovány jako podzemní, hluboko založené, ražené, kopírující do velké míry podobné stanice v SSSR.Některé stanice byly však i v mnohém odlišné – koncept klasické trojlodní stanice byl vystřídán konstrukcí pěti- až šestilodní (tzv. stanice metra budapešťského typu). Slavnostní otevření prvního úseku linky M2, která spojila centrum města a Východní nádraží (Keleti pályaudvar), se konalo 2. dubna roku 1970.
O tři roky později (22. prosince 1972) byl otevřen i západní úsek do nové stanice, umístěné pod Jižním nádražím (Déli pályaudvar) a vedený pod korytem Dunaje. Ten patřil nejen mezi velmi náročné, ale také i hodně hluboko založené. A to nejen kvůli korytu veletoku, ale i náročným geologickým podmínkám.
Ve stejném roce se začalo zároveň s výstavbou třetí, severojižní a dnes nejdelší linky. První úsek se šesti stanicemi byl otevřen roku 1976 a rozšiřován postupně v letech 1980, 1981, 1984 a 1990. Zatímco se však otevíraly stále nové stanice, chátraly ty nejstarší. Stěny těch na žluté lince M1 byly pokryté špínou a černým prachem způsobeným brzděním vlaků. Postupně tak musela proběhnout rekonstrukce. Zároveň byly pořízeny nové článkové vlaky od firmy Ganz – Mávag. Každá ze stanic je dnes de facto muzeem dokumentující dobu konce 19. století. Stanice Deák Ferenc tér byla přeložena a v polovině původní stanice pak bylo zřízeno skutečné muzeum, kde jsou vystavena i historická vozidla.
Budapešťský dopravní podnik BKV převzal údržbu a provoz metra v roce 1973. Barva a číslování linek metra bylo představeno v roce 1976, když byla otevřena veřejnosti první část třetí linky. První linka dostala žlutou barvu, druhá červenou a třetí modrou. Zelenou barvou se značí předměstská dráha HÉV, na počátku 21. století pak připadla ale i nové lince M4, o jejímž jižním úseku se sice mluvilo již v 70. letech, realizován však z jistých důvodů nebyl.
Modernizace budapešťského podzemí se ale nezastavila. Od roku 2004 probíhají na lince M2, hlavně na její Budínské straně rozsáhlé rekonstrukce, mnoho stanic, jako například (Blaha Lujza tér a Kossuth Lajos tér bylo opraveno v roce 2004, Batthyány tér, Astoria a Keleti pályaudvar pak v roce 2005) a ty se nyní řadí mezi ty nejmodernější v celé síti podzemní dráhy. V roce 2006 jsou rekonstruovány další stanice – Déli pályaudvar, Moszkva tér a jediné přestupní stanice Deák Ferenc tér. Většina prací probíhá v letních měsících. Vyměněny jsou obklady stanic i eskalátory, které jsou staré již přes 20 let. Nakonec budou pořízeny nové klimatizované vlaky.
Na druhou stranu se objevuje relativně nepříjemný problém, kterým je výrazné chátrání stanic zejména na trase M3. Interiéry stanic, ale i vestibuly a jejich okolí již dávno nepřipomínají svůj původní stav, hlavně úseky v centrální části města. Na periferii však není situace o mnoho lepší, například stanice Kőbánya-Kispest, jejíž vestibul, napojený na příměstskou železnici, mnohým připomíná kupříkladu pražské Hlavní nádraží. Podobně vypadá i dnešní vozový park na této lince, kdy většinu vlaků tvoří ještě původní vlaky 81-717, staré více než dvacet let. V interiérech ošuntělých stanic budapešťského metra byl také natočen maďarský film Kontroll – v češtině Revizoři.
