Letos se mi konečně po dlouhém čekání podařilo uskutečnit moji tak dlouho plánovanou cestu do Itálie. Po všem, co jsem v Itálii během dvaceti dnů prožila, s čistým svědomím říkám, že sny se opravdu můžou stát skutečností, ačkoliv tato věta zní opravdu neuvěřitelně.Když nadešel den mého odjezdu, měla jsem pochyby, jestli všechno dobře dopadne, ale realita předčila veškerá očekávání.

Do Itálie jsem se vypravila vlakem (po zvážení všech ostatních způsobů dopravy). Pokud chcete do Itálie také cestovat vlakem můžu vám dát radu, jak co nejvíce ušetřit: cestu si rozdělte.

V mém případě jsem si koupila jízdenku ze Zábřehu na Moravě doBřeclavi (98 Kč na Junior pas), z Břeclavi na Wien Südbahnhof:výhodně vyšla nabídka EURegio na 4 dny za 366 Kč při použití Junior pasu(tato speciální nabídka platí jen pro osobní vlaky) a konečně z Vídně do Venezia Mestre vlakem EuroNight na Junior pas včetně místenky za 50Euro (globální cena). Noční i denní rychlíky do Itálie mají většinou povinnoumístenkovou rezervaci — stojí 5 euro. V ceně mojí jízdenky zVídně do Benátek už byla tato cena zahrnuta.

Snad nejúnavnější část cesty byla mezi Zábřehem na Moravě aBřeclaví. Ve Vídni jsem přestoupila na noční expres Euronight sestylovým názvem Allegro Tosca, který po sedmi hodinách jízdy zvídeňského nádraží Südbahnhof ve 3:12 ráno zastavil na benátskémnádraží Mestre.Cesta vlakem ubíhala docela rychle, vše byloprodchnuté vůní budoucnosti, netrpělivého očekávání a šťastnéhosetkání s dávnými přáteli. Výhled z okna nočního vlaku na prvníkilometry spící Itálie působil až neuvěřitelným dojmem — opravdujsem tady.

Z vedlejšího kupé zněla zvučná italština manželskéhopáru cestujícího do Říma, na mobilu naskočil italský operátor,domy podél trati měly nízké štíty a zavřené okenice, proti nočníobloze se rýsovaly štíty italských Prealp.Venezia Mestre, nedočkavost a vědomí, že všechny zážitky jsouteprve přede mnou, mě téměř katapultovaly z vlaku do teplé ajasné benátské noci. Necítila jsem žádnou únavu, jen adrenalin vkrvi. Na nástupišti už čekal můj kamarád Alessandro Greco, sekterým se znám čtyři roky, a to setkání mělo sladkou chuť dávnýchvzpomínek. Pak jsme se vydali autem na cestu do domu jeho rodičův asi 45 km vzdáleném městě Conegliano, měsíc jasně svítil a zrádia v autě hrály známé staré italské hity…

Severní Itále — úvod

Severní Itálie chutná po vínu z všudypřítomných vinic, po ranním cappuccinu servírovaném z konvice mocca, která je pro Italy prakticky posvátná a kterou najdete v každé domácnosti v několika variantách, po smetanových sušenkách značky Mulino Bianco, po úzkých jednosměrkách ulic italských historických měst, po vůni čerstvých ryb z pátečního trhu, po bílém vynikajícím chlebu připomínajícím víc luxusní sladkost než doplněk k zakousnutí lehkého oběda, po asfaltu z rozpálené silnice či po modrých potazích křesel vlaků italských železnic.

Noční obloha ozářená jasnými hvězdami ozařuje matným světlem vrcholky nedalekých Prealp, cimbuří luxusního hradu Castel Brando, v jehož restauraci si dáváte místní bílé víno Prosecco s ostrou příchutí severního větru z Alp. Severní Itálie má pro mě hořce sladkou chuť vzpomínek večeře s dávnými přáteli v romantické staré pizzerii. A proč hořce sladkou? Protože je tak těžké sejít se s nimi znovu…Nesmím zapomenout na osvěžující ledovou tříšť, po italsku nazývané “granita”. Ta moje byla většinou citronová… A co teprve noční posezení u vína na náměstí v Coneglianu, kde se všichni v restauraci znali a člověk tu nikdy nebyl sám? A dům mých hostitelů v Coneglianu, jenž připomínal starožitným nábytkem a vzácnými obrazy spíše muzeum, kde je pečlivě setřený prach a jehož pokoje čekají na příjezd prezidenta či krále. A slavné Benátky s ještě slavnějšími kanály, po kterých se v gondolách vozí davy Japonců nebo páry obtloustlých bohatých, a hlavně zamilovaných Američanů.

Přes davy proudících turistů to město má opravdu okouzlující atmosféru, stačí jen zajít do některé z postranních uliček, kde vás před vchodem do obydlí místních “domorodců” zastaví až starožitně krásné dveře s kovovým klepadlem ve tvaru lví hlavy. Lev je přítomný vlastně úplně všude — byl symbolem bohatých dóžat a teď je symbolem provincie Veneto. A všude se mísí víra s uměním — nespočet starých kostelů a chrámů zdobí práce starých mistrů, před kterými zůstanete pokorně stát v posvátném úžasu. Severní Itálie — to jsou butiky Gucci, Emporio Armani, Prada v každém větším městě… a obchody Benettonu (vyráběného v nedalekém městě Treviso) téměř v každém městě.

Conegliano

Na pohostinnost a štědrost rodiny mého hostitele si opravdunemůžu stěžovat ani v nejmenším. Dům s velkými okenicemi (kterénajdete de facto na všech italských domech), obklopený malou, lečpečlivě udržovanou zahradou, se nyní stal na necelý týden mýmdomovem. Vnitřní zařízení se díky zálibě hostitelů v historii astarožitnostech nedá popsat jiným slovem než “pompézní”— pečlivě naleštěný nábytek z minulého století, rozložité staréskříně na mosazný klíč, křišťálové lustry, na zdech obrazy mistrůze 18. a 19. století. Vše bylo uspořádáno a naaranžováno snejvětší precizností a stylem. Připadala jsem si tu spíš jakAlenka v říši divů. Můj pokoj mě nad očekávání překvapil ještěvíc — vysoká starožitná postel s umělecky kovaným čelem, ohromnáskříň a nábytek z konce biedermeieru.

Ráno mě vzbudily hlasy z ulice, ale v pokoji, stejně jako vcelém domě, byla díky zavřeným okenicím neproniknutelná tma.Zpočátku jsem si na tenhle italský styl — budit se v úplně tmavémdomě — nemohla zvyknout, ale po pár dnech mi to přišlo úplněpřirozené a normální. Ruch z ulice doplňovalo tlumené hučeníklimatizace, která je díky horkým italským létům opravdunezbytná. Následovala snídaně po italsku — v době, kdy se nemusído práce či do školy, se snídá okolo 10. hodiny. K našlehanémuhorkému mléku do hrnečku dostanete kávu z téměř posvátné konvicemocca, která nesmí chybět v žádné italské domácnosti.

Káva zmoccy je silná a voňavá — nalijete si ji do vašeho hrnečku shorkým našlehaným mlékem a rázem máte pravé nefalšované italskécappuccino. Pěna je tak vysoká a luxusní, že se do ní cukrpropadá jen pomalu. K takovému napěněnému cappuccinu dostanetesušší smetanové sušenky v různých tvarech a variantách (některése podobají našim minitoastům), které si namáčíte přímo do kávy,nebo si je s marmeládou či medem křupavé vychutnáváte jen tak.

Oblíbená značka sušenek k rannímu cappuccinu je Mulino Bianco(Bílý mlýn). Ale pozor — Ital si cappuccino dává pouze ráno nasnídani. Dát si cappuccino třeba po obědě je, jak mi bylo řečenoz mnoha zdrojů, ten největší hřích a barbarství. Po obědě čijiném odpoledním jídle se pije pouze silná malá káva, připravenáopět v mocce, s trochou cukru nebo kapkou mléka — je vypitá během5 minut a dala by se přirovnat k něčemu “na slehnutížaludku”. Obsah kofeinu se však rovná podle našich měřítek”běžnému” šálku kávy z českých poměrů.

Conegliano je město v kraji Veneto na úpatí Prealp s přibližně 40000 obyvatel, jemuž dominuje Castello (hrad). Od hradu sepostupně rozbíhají dolů z kopce úzké uličky nabité historií.Přímo v zahradě obklopující hrad si v místní malé restauracimůžete vychutnat pro tuto oblast typické bílé víno Prosecco,které se rodí na svazích zdejších vinic, a pokochat se výhledemna nedaleké Prealpy, za kterými v dálce tušíte vrcholky velikánůDolomit. Zdejší vinařská oblast je opravdu proslulá, svědčí o tomi skutečnost, že v Coneglianu najdete známou degustátorskoustřední školu.

A jaké jsou dojmy z města, které se rozkládá v kopci podhradem? Uličky tu jsou malebné, lemované renesančním podloubím,ale zároveň velmi úzké. To je důvod, proč se ve všech podobnýchhistorických městech v celé Itálii setkáte s jednosměrkami(značené většinou nápisem “senso unico”) — dvě auta seprostě v úzké historické uličce vyhnout nemůžou…Pokud tedy jedeteautem a spletete se o ulici, většinou vám nezbývá nic jiného, nežobjet půl města, abyste se dostali tam, kam potřebujete. Léta vtéto oblasti kraje Veneto bývají prý velmi horká — teplota sepohybuje okolo 35 C a je velké dusno, protože moře i Alpy jsoudost vzdálené, aby podnebí ochladily. Já měla štěstí — v době,kdy jsem město navštívila, se teploty pohybovaly okolo 25—30 C.

Město má renesanční ráz a jeho atmosféru si vychutnáte nejlépevečer, kdy ulice rozprostřené pod hradem září do tmy. MladíItalové se rádi okolo 10. až 11. večer schází na malém náměstípřed budovou Accademie (slouží jako kino i divadlo), kdeposedávají v zahrádkách restaurací či jen tak na schodech apopíjí s přáteli Prosecco či Spritz (jakýsi aperitiv na bázivína), který je teď v Itálii mezi mladými velmi populární.Několik večerů jsem takto u vína v příjemné náladě s chutí pravéItálie proseděla.

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments