Nad kontroverzní společností Uber, která čelí řadě skandálů a zákazů po celém světě, se po třech letech působení začínají stahovat mračna i v České republice. Nejvyšší správní soud nedávno rozhodl, že služby poskytované přes Uber mají být posuzovány jako taxislužba. Společnost, jež budí velké vášně především mezi klasickými taxikáři, přesto nadále funguje beze změn a drží se svých pravidel, která jsou mnohdy v přímém rozporu s legislativou o poskytování taxislužby.
Nadnárodní společnost Uber Technologies Inc. vznikla ve Spojených státech v roce 2009. Svou mobilní aplikaci oficiálně představila v roce 2011 v San Franciscu. Ke konci téhož roku se objevila i v Evropě. Do roku 2014 Uber expandoval do celého světa včetně Asie a Afriky, v témže roce byla také aplikace uvedena na český trh.
Cesta Uberu ale není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Společnost v mnoha zemích čelí částečným i úplným zákazům činnosti. Aplikaci tak už nemůžete využít například v Maďarsku, Dánsku a Německu, částečného omezení se dočkala ve Francii, Itálii nebo v Londýně, u nás byla dvakrát zakázána v Brně. Společnosti nevylepšuje pověst ani série skandálů, které se kolem Uberu kupí.
The New York Times například letos v březnu ve své reportáži odhalil nekalé praktiky, kdy společnost využívala software Greyball, díky kterému se mohli řidiči pohybovat po městech, kde byl Uber oficiálně zakázaný, a vyhýbat se kontrolám. V červnu byl také po řadě přešlapů a obvinění ze sexuálního obtěžování přinucen odstoupit z funkce generálního ředitele zakladatel společnosti Travis Kalanick.
Malá aplikace, která budí velké vášně
Uber funguje v zásadě velmi jednoduše. Přes aplikaci v chytrých telefonech propojí právě aktivního řidiče se zákazníkem, který zadá místo vyzvednutí a vyšle žádost o svezení. Aplikace spočítá také cenu přepravy, ta se většinou platí bezhotovostně z karty, kterou má zákazník uloženou na svém profilu, ač jsou od minulého roku možné i platby v hotovosti. Odpadá tak využití taxametru, ten je ale stále dle legislativy pro poskytovatele taxislužby povinný.
Druhů služeb, které Uber přes svoji aplikaci zprostředkovává, je více a liší se hlavně kvalitou vozů, profesionalitou řidičů a samozřejmě cenou. U nás se můžeme setkat se službami UberPOP, UberSELECT a UberBLACK. UberPOP je základní a nejrozšířenější službou, oficiálním řidičem se tu může stát prakticky kdokoliv, stačí splnit několik málo podmínek, jako čistý trestní rejstřík nebo model auta mladší patnácti let.
Právě jeden z řidičů služby UberPOP se dostal během minulého roku do konfliktu s Magistrátem hlavního města Prahy, když mu byla při kontrole udělena pokuta patnáct tisíc a zákaz činnosti na jeden rok za černou taxislužbu.
Uber v českých soudních síních
Řidič, který stejně jako celá společnost Uber svoji činnost za taxislužbu nepovažuje, postih napadl u Městského soudu v Praze a uspěl, magistrát proto podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten na konci října tohoto roku rozhodnutí Městského soudu zrušil a prohlásil, že činnost řidičů Uberu má být posuzována jako klasická taxislužba.
„Přeprava osob uskutečněná řidiči, kteří používají aplikaci UberPOP, se neodehrává v právním vakuu. Jakkoliv využívají moderní technologická řešení a alternativní ekonomické formy, neznamená to automaticky, že jejich činnost nepodléhá žádným pravidlům. Při aplikaci práva je třeba vycházet z aktuálního právního rámce a konkrétní situaci hodnotit jeho optikou, nikoli naopak,“ píše se v rozsudku.
I přes rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Uber nadále pokračuje v poskytování svých služeb stále ve stejné podobě a naprosto ignoruje legislativu. Řidiči jezdící pod Uberem jsou navíc společností nepřímo nuceni zákon porušovat, protože některé podmínky, které si Uber diktuje, jsou v přímém rozporu s pravidly pro poskytování taxislužby.
Uber si například vymiňuje, že auta řidičů UberPOP nesmějí být označená jako taxi a že auta UberBLACK nesmějí mít taxametry. Obě tyto věci jsou ale ze zákona pro poskytovatele taxislužby povinné.
Mluvčí české pobočky Miroslava Jozová k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sdělila webu Tiscali.cz pouze toto: „Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v rozporu s dalšími rozhodnutími v České republice, konkrétně s nedávným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci, který dospěl k závěru, že společnost Uber nenabízí taxislužbu. Protichůdná soudní rozhodnutí pouze zdůrazňují fakt, že je potřeba jasně definovat služby typu Uber, které každý den přináší výhody více než 170 000 lidí v Praze.“
Jozová naráží na případ Uberu v Brně, kdy byla aplikace ve městě předběžným opatřením dvakrát zakázána a dvakrát toto opatření Vrchní soud v Olomouci zrušil. Rozhodně ale není možné na základě rozhodnutí Vrchního soudu ignorovat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Nejedná se tu dokonce ani o právní rozpor, jak to mluvčí společnosti označuje – jednoduše proto, že Vrchní soud v Olomouci primárně nevykonává správní právo a jeho prohlášení, že Uber není taxislužba, v rozhodnutí o zrušení předběžného opatření v Brně nejde brát jako závazný výklad, protože posuzuje výlučně zmíněné předběžné opatření. Přednost má rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, od jehož rozhodnutí se mohou krajské soudy odklonit pouze v dobře odůvodněných případech.
Byznys s maskou sdílené ekonomiky
Společnost Uber se většinou zaštiťuje tím, že je pokrokovou technologickou firmou, jejíž smluvní řidiči fungují na bázi sdílené ekonomiky a jejich činnost je vlastně spolujízda. Na základě toho staví i své tvrzení, že se nejedná o taxislužbu. Dají se ale skutečně aktivity Uberu a jeho řidičů označit za sdílenou ekonomiku a spolujízdu?
Počínání řidičů Uberu můžeme za spolujízdu považovat opravdu jen stěží. Jedním z hlavních znaků spolujízdy je, že sám řidič se potřebuje dostat do cílového bodu cesty a – aby ho přeprava vyšla levněji – zaplní volná místa ve svém dopravním prostředku dalšími lidmi směřujícími tamtéž, kteří mu na cestu přispějí. Spolujízda neslouží k výdělku, ale pouze k ušetření nákladů na cestu.
Tyto podmínky řidiči Uberu rozhodně nesplňují a ani nemohou, protože jejich aplikace jim nikdy předem nesdělí, kam chce jejich zákazník jet. To se dovědí až přímo od něj, když k nim nasedne. Rozhodně tak nemůžeme mluvit o tom, že by řidiči Uberu se svými pasažéry jezdili, kam sami potřebují. Hlavní motivací řidičů je zde stále výdělek, ne pouze nějaké ušetření nákladů. O spolujízdě ani sdílené ekonomice tak v případě Uberu nemůžeme mluvit ani omylem.
Naopak dobrým příkladem skutečné spolujízdy a také sdílené ekonomiky je platforma BlaBlaCar, která vznikla ve Francii a momentálně úspěšně působí i na českém trhu.
Flotily jejího veličenstva Uberu
Dalším z příkladů, že je Uber čistý byznys, který se pouze skrývá za přívětivou maskou sdílené ekonomiky, jsou i takzvané flotily. Jako flotily se označují společnosti, které poskytují přepravní služby prostřednictvím aplikace Uber.
V praxi to funguje tak, že Uber má své flotilové partnery, ti pod sebe mohou přijmout další řidiče, kteří se tak vyhnou potřebě mít živnost. Uber následně vyplácí výdělek všech řidičů šéfovi flotily. Členové flotily často ani nepotřebují svoje auto, mnoho vedení je svým řidičům půjčuje.
Flotily se staly velmi oblíbeným nástrojem pochybných podnikatelů, kteří zaměstnávají lidi ve špatné životní situaci, kteří by sami na sebe řídit nemohli, a za nízké platy je nutí jezdit dlouhé šichty. Pod Uberem tak prakticky existuje celé řada černých taxi společností, které navíc vykořisťují své zaměstnance. Vidí v tomto opravdu někdo sdílenou ekonomiku?
