Odhadovat procento cestovatelů, kteří vyrážejí na své cesty především za jídlem a dalšími pochutinami, není jednoduché. Gastronomie je neodmyslitelnou součástí zájezdů do běžných ale i exotických zemí, dělit ji můžeme na běžnou, tedy hotelovou, a pak tu extrémní – na ulici. Extrémní je sice dosti silné slovo, ale následující videa Vás přesvědčí o tom, že o zase tak velký extrém se nejedná.
Na ulici si to koupíte a taky si to tam sníte. A může to být ten největší gastronomický zážitek. A také zlatý důl. Street food je ve světových metropolích velký hit. Dokonce tak velký, že jsme si toho všimli i u nás. Žena nad třicet let by údajně podle pravidel slušného chování neměla jíst na ulici. Je to jedna z těch zlatých rad, které doporučují, kdy si pořídit první perly a kdy začít nosit kašmír. Nedejte na ně. Na ulici se jíst musí bez ohledu na věk, pohlaví, sexuální orientaci… Strávila jsem teď pár dnů v Londýně a jinde než na ulici jsem nejedla. Byl to nesmírně zábavný a inspirativní experiment, jenž mě ovšem uvrhl do hluboké deprese: zcela jistě vím, že takové gastronomické pestrosti a otevřenosti se u nás nikdy nedožiji.
Na párek v rohlíku zapomeňte !
Pouliční jídlo je otázkou kulturně historické tradice, lze na něm velmi dobře vysledovat charakteristiky jednotlivých národů. U nás je jediným původním zástupcem street foodu párek v rohlíku, nepočítáme-li prodavače kaštanů či báby „pučálnice“ nabízející naposledy kdysi před sto lety postní pochoutku. O.K., takže párek v rohlíku. Nic moc. Ono „nic moc“ ještě umocňuje fakt, že jde o hnusný párek v hnusném rohlíku. Přitom vynález to není špatný, technologicky je to ideální pouliční jídlo, ale tím, že mu nevěnujeme péči a pozornost, jsme ho degradovali na gastronomickou lůzu.
Tam, kde má street food mnohem pevnější kořeny, dostanete na ulici jídlo pečlivě připravené a z velmi dobrých surovin. Bývá totiž prestiží každého prodejce, aby na trhu obstál. Zásadní výhodou bývá, že se takový prodejce a kuchař v jedné osobě zaměřuje jen na jedno jídlo, maximálně na jeho variace. Vystačí si tedy s minimálním vybavením a má jasno o surovinách, nemusí dělat nesmyslné zásoby, když pořád točí dokola totéž. Bonusem pro zákazníka je čerstvé jídlo připravené právě teď.
Ano, chce to jistou otevřenost, jež nám není z podstaty dána. A také touhu objevovat. Když vám sličná Indka nandá ve svém stánku na Borough Market „Indian vegetarian combo“, odnesete si krabičku, v níž je na vrstvě rýže navršená zelenina na několik způsobů, každé sousto je pak jiné, v každém je nějaké překvapení. Tohle vám smažený řízek nikdy nedopřeje. Ačkoli v nějaké upgradované verzi by z něj mohl být docela slušný street food, dal by se totiž jíst jednou rukou. Nejen chuť a minimalistická příprava, ale i logistika konzumace je u pouličního jídla důležitá.
