Dle plánu, druhý den ráno, mě příbuzní odvezli na Franc Josef Bahnhoff a pomohli mně se nalodit na tradiční vlak do Prahy – Vindobonu. Vlak stále vypadal dostatečně starodávně, moji nostalgickou představu jen rušila dieselová lokomotiva. V kupé se nás sešlo několik a za pěkného rána jsme se rozejeli na severozápad.
Na první pohled bylo jasné, že se největši z mých kufrů v žádném případě na zavazadlovou poličku nevejde – nemluvě o jeho váze – a tak jsem byl nucen nechat ho stát na chodbičce vedle vstupních dveří do kupé. Z toho důvodu jsem také obsadil místo tak abych měl kufr na dosah v případě, že by se příliš kymácel. Naproti mně seděla starší paní, Rakušanka, která jak jsem se dozvěděl, jezdila do Prahy pravidelně navštěvovat příbuzné. Neubránila se podivovat nad množstvím mých zavazadel.
Cesta přes hranice a levný Budvar
Vysvětlil jsem jí, že také jedu na návštěvu k příbuzným ale po dvaceti pěti letech odloučení a že se pochopitelně předpokládá, že„strýček z Ameriky“ nejaké dárky přiveze. Byl jsem rád, že s paní mohu vést konverzaci, bylo horko a dusno a to atmosféře nepomáhalo. Vyptával jsem se, trochu naivně, jak to na hranicích chodí, pozná-li se moment, kdy se hranice přejíždí, jsou-li vidět nějaké ty nechvalně známé překážky a zátarasy a podobně. Paní ochotně odpovídala a popisovala, ževše probíhá mimo malé zdržení celkem dobře a že venku mnoho k vidění není a že hlavně prý poznáme, že jsme v Čechách tím, že vinou špatných socialistických kolejnic se vlakové vozy najednou začnou kymácet ze strany na stranu!
Ale jinak, že se již těší až česká posádka začne podávat v jídelním voze dobrý a levný Budvar. Tak nám cesta ubíhala, až jsme přijeli do poslední rakouské hraniční stanice Gmündu. Tam nastala pauza provázená všelijakým hlukem a kovovým boucháním. Vyrozuměl jsem, že se měnily posádky a také připojovali k soupravě českou lokomotivu. Radost mně nezpůsobili protože to byl zase diesel. Po určitém pozdržení jsme se znovu dali do pohybu a hlemýždím tempem jsme přejížděli těch pár set metrů přes „Zemi nikoho“.
Zvědavě jsem pozoroval z okna uličky okolí, ale zahlédl jsem pouze nějaké nenápadně vyhlížející drátěné ploty a náhle jsme vjížděli do sešlého nádraží ve Velenicích. V tu chvíli se celá atmosféra dramaticky změnila. Jako v nějakém filmu, kolem vlaku se vyrojilo hejno ozbrojených vojáků-pohraničníků, někteří i se psy. Nikdo nesměl z vlaku vystoupit, naopak, část vojáků nastoupila a začala s prohlídkou. Bylo slyšet hlasy, povely, bouchání dveří, občas i štěknutí psa. Všichni jsme se posadili na svá místa, připravili si doklady a očekávali, co bude dál. Po delším čekání konečně pár mladých pohraničníků došlo k našemu oddělení a jeden prohlásil:“Dobrý den, pasová a celní kontrola“.
Dehonestující pasová kontrola socialistického celníka
Zatím co všichni postupně předkládali pasy, prošel kolem jiný voják s nervózním vlčákem a další příslušník počal prohledávat místa pod sedadly a dokonce i mezistřešní prostor vagonu. Když nenašli žádného ukrytého agenta CIA, přešli na prohlídku zavazadel. Po předložení mého pasu, ve kterém bylo vidět okamžitě místo narození, mladý příslušník prohodil:“Vy asi mluvíte Česky?“ odpověděl jsem trochu pobaveně:“Ano, myslím,že jsem to nezapoměl“. On na to dál:“Které je Vaše zavazadlo?“Ukázal jsem na kufr v uličce:“Samozřejmě tady to největší“. Další otázka zněla:“Můžete nám ho otevřít?“
Ochotně jsem odpověděl:“Samozřejmě, ale nelekněte se, prosím, hned navrchu je velký plastový chromovaný Colt, hračka a dárek z Arizony pro malého synovce“. S úsměvem, po zběžném prohledání zbytku obsahu, mládenec poděkoval a všichni pokračovali dál. Přes všechnu tu vojenskou fasádu jsem se nemohl ubránit pocitu, že “ je něco ve vzduchu“, a že přesto, že jednali podle předpisů, v jejich jednání jsem cítil něco svěžího, co mně dávalo naději, že jejich víra ve Stranu je poněkud vlažnější.
Stát jako nejlepší šmelinář s valutou
Jako další se na scéně objevila mladá dáma s jakousi krosnou zavěšenou v pase, připomínající prodavačku cigaret nebo sladkostí, a představila se jako zástupkyně Státní banky, a že prý bude vyměňovat peníze. Jak se někteří mohou pamatovat, v těch letech si socialistické zřízení vymýšlelo všelijaké způsoby, jak získávat tzv. tvrdé valuty. Příkladně nestačilo, že za udělení návštěvního viza si účtovali osmdesát dollarů, ale do pasu návštěvníka také vyznačili povinnost k nucenné výměně valut za každý den povoleného pobytu. Pamatuji si, že v mém případěto bylo vizum na třicet dnů po patnácti dollarech denně. Za to jsem měl dostat nějaké koruny ve velmi nevýhodném umělém kurzu v době, kdy skutečná hodnota dollaru byla kolem třiceti za kus.(kde jsou ty doby?!) Za takovou výhodnou směnu by se nemusel stydět ani V. Kožený nebo pan Fisher nebo někteří američtí experti z novější garnitury finančních podvodníků.
Před cestou jsem na tyto praktiky byl upozorněn jedním známým a rozhodl jsem se negalantně, že té slečně její práci trochu zošklivím a podal jsem jí místo peněz svoji kreditní kartu. Ona se na ni poněkud nechápavě podívala a prohlásila, že ji nemůže použít. Slušně jsem jí vysvětlil, že při cestování v normálním světě se nedoporučuje mít kapsy plné hotovosti a že používání karty je úplně běžná a uznávaná zvyklost a že, bohužel, žádných 450 dollarů jí nemohu zaplatit. Ona zjevně otřesená mojí troufalostí, mně vystavila kousek papíru a přísně prohlásila, že po příjezdu do Prahy musím okamžitě v bance tuto záležitost urovnat, jinak moje vizum při přihlašování na policii nebude platné. Potom již spěšně odešla, aby nedošlo ke zdržování vlaku. Věděl jsem, že té nestoudnosti neuniknu ,ale můj odpor se podvolit mně přinášel určité uspokojení.
Teď se na mě obrátila moje rakouská spolucestující, která jedinná rozuměla česky a prohlásila:“Vy jste jim ale dělal potíže! Měla jsem strach za vás, jak to dopadne!
Budvar nebo Kozel – vítej doma pionýre s toaletním papírem
Doporučuji, aby jste si teď skočil na ten Budvar, já vám zatím pohlídám zavazadla“. Myslel jsem, že to byla skvělá myšlenka. Vlak se dal mezitím znovu na cestu a já jsem procházel několik vozů, až jsem dorazil k tomu „jídelnímu“, kde v koutě v primitivních poměrech, ve stoje na dřevěném pultíku čepovali nedokonale vychlazené pivo do papírových kelímků. Dnes prý Budvar není, jen Kozel. To mně vůbec nevadilo a v tom horkém dnu to bylo rajské osvěžení. Postavil jsem si kelímek na malou řimsu okna a zadíval se do krajiny.Vlak nabíral rychlost a já jsem ucítil, jak vůz se počal kymácet. Bleskl mně hlavou dřívější výrok mé spolucestující a došlo mně, že jsem právě přijížděl domů!!
Rodinné setkání po tolika létech bylo ohromné, často emociální a únavné. A ovšem, během mojí nepřítomnosti několik členů odešlo a pár zase přibylo. Všechny dovezené dárky měly úspěch, ale jeden, snad nejvíc oceněný, byl kufr plný toaletního papíru! Během rozhovorů se členy rodiny a se známými jsem se netajil s tím, že na základě informací o situaci v okolních socialistických státech, které jsem měl oproti nim k dispozici, je téměř jisté, že také oni se brzy dočkají pádu komunistické totality a nastolení demokracie. Trvalo však téměř další rok než k tomu došlo.Třicet dnů pobytu rychle uběhlo a jednoho dne jsem znovu nasedal na Vindobonu, tentokrát směrem na Jih. Ani jsem netušil, že ani cesta zpět se neobejde bez silných zážitků.
Cesta do Ameriky z bolševického ráje
Naše kupé bylo téměř plně obsazené. Mými spolucestujícími byl starší manželský pár, mladší dívenka vyšňořená jako na svatbu a dva japonští obchodníci, kteří cestovali z Německa do Itálie na jakousi konferenci. Cesta ubíhala normálně, až teprve když jsme přijeli znovu do Velenic na hranici, začaly nové zážitky. Začalo to tím, že během pasové kontroly ve vlaku, čeští pohraničníci vysvětlili dívence, že její doklady nejsou v pořádku a že nemůže vycestovat. Nepomohlo její naříkání a pláč, že její rakouský strýc jí očekává. Jednoduše ji z vlaku odvedli. Litovali jsme ji, ale pomoct jsme jí nemohli. Ostatní pasažéři potíže neměli, a tak se vlak zase přesunul do Gmündu. Tam přistoupili rakouští celníci a po zběžné prohlídce dokladů se otázali česky známou frází:“ Vezete něco k proclení?“
Nikdo nic nedekleroval, jen ten manželský pár poslušně opatrně vybalil pár kousků českého broušeného skla a předložil účtenky o jeho hodnotě. Rakouský celník, s důstojnickou čepicí a v plné parádě uniformy, nepříjemně připomínající uniformu německou, si přísným zrakem dárky prohlédl a následně prohlásil, že hodnota předmětů přesahuje limit volného dovozu a že je nutné zaplatit značné clo. To vyvolalo u manželského páru silnou reakci. Pokoušeli se vysvětlit, že podle informací z rakouského vyslanectví v Praze by neměli platit nic.
Celník byl ale neoblomný a prohlásil, že jejich informace jsou mylné a pakliže clo na místě nezaplatí, bude sklo zabaveno. Matně se pamatuji, že se jednalo asi o sedm set shillinků. Již nevím kolik to reprezentovalo v korunách. Následovala další silná reakce od manželů, kdy obzvláště paní se stále zvyšujícím se hlasem se snažila protestovat a vysvětlit, že vzhledem k faktu, že česká banka jim nedá žádné valuty na cestu, tyto dárky jsou to jedinné, čím se mohou svým příbuzným během pobytu trochu odvděčit. Když by zaplatili požadované clo, nezbylo by jim v kapse ani pár haléřů na útratu. Celník, který mluvil lámanou češtinou, trval však na svém.
Předpisy jsou předpisy. „Bud’zaplatíte, nebo vám to vezmu“. Teď se ta paní již nedokázala ovládat a, přes manželovu snahu ji uklidnit, začala křičet a spílat, že se chová jako nějaký nacista! Moc mu to příjemné nebylo a bylo vidět, že má potíže zůstat klidný. Vlak se mezitím zase dal na další cestu. Paní s pláčem nakonec clo zaplatila. Pochopitelně, atmosféra v našem kupé se stala dost nepříjemnou. Obzvlášt pro japonské obchodníky, kteří nerozuměli o co se jednalo.
Zdvořile se na mě obrátili, zda bych jim mohl situaci objasnit. Anglicky se mně to podařilo. Ani jsme si při tom neuvědomili, jak zbytek cesty uběhl a vlak náhle vjížděl do Vídně, kde většina cestujících se připravovala k vystoupení. Náhle jeden z Japonců vstal, obrátil se na mě a řekl:“Můžete, prosím, těm dvěma předat od nás tento příspěvek na jejich problém?“ a současně mně podává padesáti dollarovou bankovku! Rychle jsem vyběhl do uličky, kde se oba manželé již chystali k východu a peníze jim předal. Byli tak překvapeni a prakticky již na schodech, že neměli ani čas na nějaké poděkování. Učinil jsem to proto za ně. Toto velkorysé gesto na mně zanechalo na dlouhou dobu hluboký dojem.
P.S. To bývaly doby kdy cetování vlakem nebylo fádní.
{snippet 100}
