Kriminalita v dopravě a vandalismus jako její součást představuje velmi široké téma. Pro ujasnění pojmů je třeba si uvědomit, co to vlastně vandalismus je. Na rozdíl od jízd na černo, krádeží zboží či barevných kovů ze zabezpečovacích zařízení na železnici, nebo krádeží kovových značek na silnicích a dálnicích,
…jejichž cílem je obohatit se na úkor společnosti, má vandalismus jen jeden cíl: projevit se, zvěčnit se, upozornit na sebe, ale také bořit, ničit to, co jiní s velkým úsilím vytvořili.
fotografie | Techmag
Vandalismus ve veřejné dopravě, ať už se týká infrastruktury nebo dopravních prostředků, je fenoménem daleko nebezpečnějším, než se dříve předpokládalo. Se snahou o likvidaci činnosti vandalů roste jejich touha dokázat, že oni jsou ti „silnější“. Na rozdíl od minulosti, kdy vandal běžně „operoval“ osamoceně a vyrýval třeba svůj monogram na zastávku autobusu, když měl dlouhou chvíli při čekání na spoj, provádějí dnešní vandalové svou činnost zpravidla ve skupinách. Členové těchto skupin mají potom větší pocit neohroženosti a síly.
Zdá se, že s rozvojem individuálního motorismu určitá skupina pohlíží na jakýkoliv druh veřejné dopravy jako na „sociální“ záležitost, která si nezaslouží žádných ohledů. Možná i z tohoto důvodu je činnost vandalů přehlížena ostatními obyvateli. Pokud není tato činnost přímo akceptována, je mnohdy tolerována. Nepodaří-li se změnit tento postoj společnosti, budeme jen těžko s vandaly soupeřit.
Nejběžnějším projevem vandalů jsou graffiti. Názor na ně se liší. Existují lidé, kteří sprejery obhajují, poukazují na to, že mladí musí mít možnost se někde vyjádřit… Zapomínají však na to, že zeď, vagon metra nebo železniční vagon někomu patří, někomu slouží, a někdo za jeho bezchybnou činnost odpovídá. Nastoupit do vozu pomalovaného graffiti není nic příjemného, lidé to považují za ztrátu bezpečí, a k takovému dopravnímu prostředku leckdy ztrácejí důvěru. Ve svém důsledku může vandalismus vést k přesunu části klientely z dopravy veřejné na individuální, se všemi důsledky na životní prostředí z toho plynoucími.
Zkušenosti s graffiti v jiných evropských městech ukazují, že tam už si dokázali s tímto projevem vandalismu většinou poradit. Značky jsou pokud možno co nejrychleji odstraňovány a jejich „tvůrci“ voláni k odpovědnosti na základě záznamů kamerového systému umístěného v ulicích i uvnitř vozidel veřejné dopravy. Trestní zákoník bývá v tomto ohledu nesmlouvavý. V Kalifornii hrozí až rok vězení a pokuta 10 tisíc amerických dolarů, jestliže škoda překročí pět tisíc dolarů, podobně i třeba v Německu hrozí vysoké pokuty. Z Německa se proto vandalové – s oblibou přesouvají k nám…
Pokud jde o vandalismus na železnici, nemá bohužel pouze podobu graffiti. Podobně jako 
v městské dopravě, mají vandalové na železnici velké pole působnosti. Problémem je, že vandalismus na železnici má zpravidla daleko větší dosah než v předcházejícím případě. Způsobuje nejen poškození majetku a odliv potenciálních klientů, ale může mít navíc tragické důsledky.
Klasický příklad vandalismu s následkem nebezpečí nehody je házení kamenem do červených světel výstražníků na přejezdech a krádeže kabelů z barevných kovů. V obou případech jde o vyřazení sdělovacího a zabezpečovacího zařízení z provozu, čímž může dojít ke srážce vlaků. Pokládání kamenů a jiných pevných předmětů na kolejnice může zase způsobit vykolejení vlaku.
Ne vždy jde o pouhý vandalismus. Pokládání kamenů nebo výbušnin do kolejiště může být kvalifikováno také jako teroristický čin. Protože vesměs je ke kolejím železnice nechráněný přístup, zabránit těmto činům je velice obtížné a stíhání pachatele téměř nemožné.
Pokud jde o samotné železniční vozy, poškozují se dlouhou řadu let. Poškozování je spojeno se „zlidověním“ železnice a jejím zpřístupněním širokým vrstvám obyvatelstva, zejména ve druhé polovině minulého století. V současnosti jde o vandalismus, který spíše pramení z pocitu nadřazenosti nad železniční „sociálkou“, kterou používají spíše chudší vrstvy obyvatelstva, které je dovoleno tímto způsobem likvidovat. Opravdu je to ale dovoleno?
