Ačkoliv je sláva a doba parních lokomotiv více jak 30 let minulostí, málo kdo si dnes dokáže představit, co provoz na parních strojích obnášel. Zejména pak přes vánoční svátky a poslední den roku, kdy řada strojů stála v depu. I když poslední vlaky štědrovečerního dne ukončí na železnici provoz už kolem osmnácté hodiny, oheň na lokomotivách bylo nutné udržovat na ranní výjezd.
Československé státní dráhy (ČSD) v tehdejších depech muselo držet ve službě personál který oheň na lokomotivách udržoval, i když po Štědrém dni vyjíždělo podstatně méně vlaků než dnes, ve větších depech muselo být zatopeno na několika strojích najednou. Velká depa jako Praha Vršovice, Olomouc, Děčín, Plzeň, Brno, Přerov a Ostrava, vypravovala zpravidla první ranní dálkové spoje do vzdálenějších měst, později doplněné i zastávkovými a spěšnými vlaky. Podobný proces se opakoval i z posledního dne roku na první den roku následujícího.
Železnice byla prakticky neodmyslitelnou součástí ekonomiky
I tehdy řada spojů ukončila provoz na dráze dle lokalit podstatně dříve, někde i osm hodin před půlnocí. Oheň na parních lokomotivách musel být zabezpečen pro ranní čety, nedodržení předepsaných směrnic ČSD a správkárna trestala seškrtáním prémií nebo přeřazením na jinou práci.
Železnice byla prakticky neodmyslitelnou součástí ekonomiky, ale hlavně i jako strategický činitel v případě napadnutí státu některým z imperialistických mocností. Takové dogma bylo v obyvatelích drženo až do pádu režimu v roce 1989.
Parní provoz v Československu skončil v roce 1980, ale ještě v následujícím roce řada parních lokomotiv sloužila jako záložní stroje v případě živelných kalamit. Největší depo parních lokomotiv ČSD bylo i v Praze Bubnech, které později sloužilo i jako správkárna osobních vozů, dále Olomouc, Přerov, Brno a Děčín s Plzní.
Pobočná depa pak vykonávala spíše regionální dopravu v rádiusu několika desítek kilometrů. Rychlé lokomotivy pak mají svá domovská depa ve větších městech, odkud podstatná část vlaků vyššího významu svojí cestu začínala.
